Vyzvali jste dlužníka k plnění, ale ten ani přesto svůj dluh vůči vám nesplnil? Pak se budete patrně muset domáhat soudní ochrany. Podívejme se proto společně, jak takové soudní řízení probíhá.
V prvním díle tohoto seriálu jsme se podívali, jak je nutné postupovat před podáním žaloby na dlužníka, který vám nezaplatil, a rovněž jsme probrali, které nároky proti němu můžete uplatňovat (ČTĚTE – Jak vymoct pohledávku? – První kroky, aneb než podáme žalobu (1. díl)). Často se však stává, že dlužník nereaguje ani na předžalobní výzvu, a proto je nutné činit další právní kroky. Nejčastějším takovým krokem je podání žaloby či návrhu na vydání , čímž je zahájeno tzv. civilní nalézací řízení.
Stručně o civilním nalézacím řízení – žaloba na plnění
Průběh občanského (civilního) řízení je upraven v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), přičemž je třeba rozlišovat fázi nalézací a vykonávací (exekuční). O fázi exekuční bude pojednáno v dalším díle tohoto seriálu. Civilní nalézací řízení má mnoho podob, přičemž nás bude zajímat především ta podoba, jež následuje po podání žaloby na plnění. Toto řízení se pak řadí mezi tzv. řízení sporná. Cílem řízení zahájeného na základě žaloby na plnění je autoritativně rozhodnout, zda tu právo a jemu odpovídající povinnost je či není a komu toto právo svědčí. Lakonicky řečeno, autoritativně rozhodnout, zda pohledávku za dlužníkem máte či nikoliv. Pokud soud dospěje na základě dokazování k tomu, že tu taková pohledávka je, přikáže dlužníku zpravidla rozsudkem, aby svoji povinnost splnil. Neučiní-li tak ve lhůtě stanovené, stává se rozhodnutí soudu vykonatelným exekučním titulem, na základě kterého lze nařídit exekuci.
Zahájení řízení – podání žaloby či návrhu na vydání (elektronického) platebního rozkazu
Civilní sporné řízení se zahajuje na návrh. Takovým návrhem na zahájení řízení je buď žaloba, anebo návrh na vydání platebního rozkazu. V obou případech je nutné v návrhu vymezit účastníky řízení (tj. žalobce a žalovaného), dále čeho se návrhem žalobce domáhá (např. zaplacení pohledávky), vylíčit rozhodné skutečnosti a označit důkazy. Žalobce je přitom povinen k návrhu přiložit písemné důkazy, a to buď v listinné, nebo elektronické podobě. Samotný návrh na zahájení řízení lze podat písemně, faxem či elektronicky. Je-li však návrh podán faxem či elektronicky je nutné do tří dnů předložit originál v písemné podobě. To ovšem neplatí, bylo-li podání učiněno prostředním datové schránky nebo s uznávaným elektronickým podpisem, což je skutečně velmi pohodlné. Pokud vaše pohledávka nepřevyšuje 1 000 000 Kč, je možné podat návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Ten se podává na formuláři, který lze nalézt na stránkách Ministerstva spravedlnosti (ZDE), a je nutné ho podepsat uznávaným elektronickým podpisem.
Soudní poplatky, náklady nalézacího řízení – Kdo hradí?
Výše soudního poplatku za návrh na zahájení občanského soudního řízení je velmi variabilní. Odvíjí se především od výše žalovaného plnění. Nižší soudní poplatek je přitom stanoven v případě, že žalobce podá návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. V podrobnostech odkazujeme na zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, včetně jeho přílohy Sazebníku poplatků. Pro účely vymáhání pohledávky nás budou zajímat především položky 1 a 2 Sazebníku poplatků. Soudní poplatek se platí buď převodem na účet soudu, anebo kolkem, a to při podání návrhu, případně na výzvu soudu. Není-li poplatek ani na výzvu soud ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. To však žalobci nebrání v tom, aby podal žalobu znovu.
Co se týče dalších nákladů, zpravidla je platí ten, komu při řízení vzniknou. Jde například o náklady právního zastoupení, cestovné, náklady důkazů (znalecký posudek) a mnohé další. Vedle otázky placení nákladů je nesmírně důležitá otázka hrazení nákladů, o které rozhoduje soud zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení končí (například v rozsudku), případně v rámci samostatného usnesení. V něm soud určí, která ze stran je druhé straně povinna uhradit účelně vynaložené náklady řízení (tedy ty, které druhá strana během řízení zaplatila). Soud o náhradě nákladů řízení rozhoduje podle zásady úspěchu ve věci. Žalobci, který měl ve věci plný úspěch (soud se zcela ztotožnil s jeho žalobním návrhem), tak bude žalovaný zpravidla povinen uhradit všechny účelně vynaložené náklady. V případě částečného úspěchu ve věci (soud místo částky 100 000,- Kč přizná žalobci jen 75 000,- Kč) soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V takovém případě může rovněž soud rozhodnou, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Platí přitom, že se soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení může od těchto pravidel odchýlit, sezná-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele.
Dokazování a soudní jednání
Aby soud mohl právo žalobci přiznat, musí žalobce prokázat, že mu takové právo svědčí. Musí takzvaně unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní. V opačném případě žalobu zamítne. Důležité je zmínit, že pokud soud žalobu zamítne, nelze ji ve stejné věci podat znovu, neboť zamítavý rozsudek vytváří překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae). Není tedy rozumné podávat nepřipravenou žalobu s tím, že to třeba vyjde a pokud ne, podá se žaloba nová.
Jak jsme si uvedli shora, povinností žalobce je označit důkazy, které prokazují jím tvrzené skutečnosti, přičemž písemné důkazy je žalobce povinen přiložit k návrhu na zahájení řízení. Pokud žalobce uplatňuje právo na peněžité plnění a vyplývá-li jeho právo z jím tvrzených skutečností, může soud i bez návrhu, bez slyšení protistrany i bez dokazování vydat platební rozkaz. Soud se zkrátka spokojí se skutkovými tvrzeními žalobce. Pokud však žalovaný podat proti platebnímu rozkazu odpor, jenž nemusí být odůvodněn, je platební rozkaz podáním odporu ze zákona zrušen. Podobná je situace v případě, že se platební rozkaz nepodaří doručit žalovanému do vlastních rukou. Potom soud usnesením platební rozkaz zruší. V obou případech je následně nařízeno jednání, na kterém se již zpravidla provádí dokazování.
V řadě případů však soud spojí platební rozkaz s tzv. kvalifikovanou výzvou. V té ukládá žalovanému, aby se ve stanovené lhůtě, která začíná běžet po uplynutí lhůty pro podání odporu, ve věci vyjádřil. V tomto vyjádření musí žalovaný vylíčit rozhodné skutečnosti, pro které nárok žalobce neuznává, a k těmto svým tvrzením přiložit listinné důkazy, který se v tvrzeních dovolává. Neučiní-li tak, soud rozhodne rozsudkem pro uznání.
Pokud soud nařídí jednání, je v zájmu účastníků se na něj dostavit. Nedostaví-li se na první jednání ve věci bez řádné omluvy žalovaný, má žalobce možnost navrhnout, aby soud vynesl rozsudek pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek). Ani v tomto případě neprobíhá dokazování a rozsudek je jen stručně odůvodněn. Nedostaví-li se na první jednání ve věci bez řádné omluvy žalobce, soud řízení zastaví. To mu však nebrání podat žalobu znovu.
Podle § 125 OSŘ mohou za důkaz posloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, přičemž následně dodává příkladmý výčet nejčastějších důkazních prostředků. Pro námi řešenou problematiku budou jako nejčastější důkaz použity listiny v podobě smluv (kupních, o dílo, o zápůjčce, nájemních, atp.), faktur, dodacích listů, výpisů z bankovních účtů, předžalobních výzev, uznání dluhu, ale například i v podobě elektronické komunikace. Možné jsou samozřejmě také výslechy svědků, znalecké posudky či notářské zápisy a mnohé další v zákoně vypočtené i nevypočtené důkazní prostředky.
Soudní praxe se zabývala i otázkou, zda samotná faktura jakožto účetní doklad postačí jako důkaz o tom, že byla mezi stranami uzavřena smlouva, přičemž dospěla k závěru, že nikoliv. Kromě neuhrazených faktur je tak třeba soudu předložit jako důkaz písemnou smlouvu. Není-li taková, bude nutné obsah ústně uzavřené smlouvy prokazovat například svědeckou výpovědí či e-mailovou korespondencí. O problematice uzavření/neuzavření smlouvy podrobněji pojednáváme v předchozím díle tohoto seriálu (viz ZDE).
Rozhodnutí
Jak již bylo uvedeno výše, může soud při splnění zákonných podmínek rozhodnout platební rozkazem, rozsudkem pro uznání či rozsudkem pro zmeškání. Všechna tato rozhodnutí značně ulehčují pozici žalobce a soudní řízení díky nim může proběhnout velmi rychle (mezi jednotlivými soudy jsou však značné rozdíly). Nejsou-li však splněny zákonné podmínky pro vydání těchto rozhodnutí, rozhodne soud zpravidla „běžným“ rozsudkem, a to zpravidla po ústním jednání ve věci, které by mělo být v zásadě jedno, ale v mnoha případech dochází k jeho odročení. V rozsudku může soud žalobě vyhovět, částečně vyhovět a částečně ji zamítnout, anebo ji zamítnout v celém rozsahu. Pokud soud žalobě vyhoví, uloží žalovanému povinnost uhradit žalovanou částku, případné příslušenství (úroky, smluvní pokuty, atp.) a též náhradu nákladů řízení, a to nejčastěji ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. V rozhodnutí však může stanovit lhůtu delší a v případě peněžitého plnění může dokonce stanovit, že může být plněno ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.
Nejsou-li účastníci řízení s rozsudkem spokojeni, mohou se proti němu ve lhůtě 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku odvolat. Problematiku odvolání však nechejme pro naše účely stranou, neboť by vydala na další samostatný článek. Pokud však ve lhůtě ani jeden z účastníků nepodá odvolání, anebo se proti rozsudku nelze odvolat (tzv. bagatelní sport do 10 000 Kč), nabývá rozsudek právní moci. Nejsou-li pak v pravomocném rozsudku uložené povinnosti ve lhůtě splněny, stává se rozsudek vykonatelným. V ideálním případě dlužník soudem uloženou povinnost dobrovolně splní. Tak tomu však v řadě případů není a takový vykonatelný rozsudek pak může sloužit jako exekuční titul a soud na návrh může na základě takového rozsudku nařídit exekuci na majetek povinného (tedy dlužníka), přičemž jejím provedením pověří vybraného soudního exekutora.
O základech exekučního řízení, problematiky návrhu na nařízení exekuce, výběru soudního exekutora a o mnohém dalším se dočtete v dalším dílu tohoto seriálu.